Snad je to tím, že pomalu stárnu, ale čím dál tím víc nemusím jakýkoliv typ narušení denního rytmu. Pokud věci leží a běží, tak jak jsem zvyklá, je všechno v pořádku. Pokud ovšem dojde ke změně a je potřeba se pro určitý případ přizpůsobit jinému tempu, je to problém. Většinou mám pocit, že den běží bez mého vědomí a já stojím mimo dění, které se děje. Očekává se ode mě prižné reagování na změny a aktivní zapojení se do činností, které jsou jinak. Srdce buší, dech se krátí, zuby skřípají a já se nepoznávám. Všechno mě uvádí do absurdní vzteklosti, která se objeví, ani nevím jak. Stačí malá jiskřička a oheň plápolá. Nejprve jen malý ohníček, ale jak se postupně zvedá pocit nepřítomného a přesto podstatně důležitého, z ohníčku je požár. A hasit nemá kdo. Spíše je nakládáno, oheň se přiživuje při životě a v tu ránu vím, že den je ztracen v nenávratné sklíčenosti a presu. Nepomůže myslet na všechno dobré, nepomáhá ani žádné rozptýlení, jakmile vzplanu, je lepší schovat se a nechat opět odeznít. Jen tak se nestane, že bude řečeno něco, co nelze vzít zpět a stane se něco, co raději nemělo spatřit světlo světa. Pak se obloha vyčistí, přijde sluníčko a v mém srdci je prázdno a nicota. A život jde zase tak jak má, ve svých rytmech, krocích i naučených šablonách.
I sklíčenost je cestou k moudrosti!
Žádné komentáře:
Okomentovat