S kamennou tváří snáším pohledy do duše. Nenechám proniknout cizince do světla svého. Zavírám oči před světlem a odmítám otevřít okna poznání. Dnešek snáším s důstojností sobě vlastní a nechci nechat nic náhodě. Hlava odlétá za moře, myšlenky se ztuha formulují. Únik a uzavření se do sebe je dneska tím nejlepším lékem. Stále myslím na to, co bych chtěla změnit a jak. Mám dostatek sil, energie i poznání, které ke změně spěje. Jen se odhodlat a vyrazit tam, kam všechny vlaštovičky letí. Letí, letí neuletí, všechny konce k sobě spějí. Dneska pláčou, zítra se smějí...
S důstojností za radostí!
Žádné komentáře:
Okomentovat