Pomezní

Netopýři, ti se mají,
ve dne v noci vyspávají.
Zima ta jim nevadí,
křidélky se obalí.

V jeskyni je příjemně,
netáhne tu od země,
neproudí tu lidské davy,
přesto zvednou také hlavy.

Stalagmity, stalaktity,
světlo jenom drobě svítí.
Není třeba nic se bát,
netopýr je kamarád!

Proletí se tam a zpět,
pak se schoulí zase hned,
obratí se hlavou dolů,
a my jdeme tiše domů.

Bylo to tu nádherné,
bezedné a souměrné,
vápenec a mramor bílý,
pomaličku slunce sílí.

Sem tak přijde mrak a sníh,
co je stále v oblacích.
Co se sype z oblohy,
ozebou nás pak nohy.

Během dne se zahřejeme,
s obědem se zasmějeme,
doma na nás čeká zas,
jenom práce a věčný čas!

Odpočinek uběhl,
jako mraky po obloze,
díky za to že tu byl,
že mě celou proměnil!

S netopýrem je vždy skvěle, ať jsi dítě, či tváříš se dospěle...