Přihlouplý výraz, dlouhý provaz a jiskra v oku, to nemůže být nic jiného, než výzva k procházce. My lidé si občas myslíme, že řídíme svůj život. Kdo má psa ví, že pánem je tu někdo jiný. Ač se snažíme vypadat, že převahu máme my, stejně vypadáme hloupě, když pobíháme za svým miláčkem tam, kam si usmyslí. Snažíme se usměrňovat své kroky, pevně držíme své životy a při spatření psího miláčka jsou z nás infantilní dospěláci, s úsměvem od ucha k uchu. Klekáme si na kolena, krmíne své miláčky vším možným a necháváme se olizovat. Vždyť přeci přesně tohle chceme, toto se nám líbí a máme to rádi. Není nic, co by nám mohli naši společnou radost zkazit a tak poskakujeme, plazíme se a blbneme, jako by nám bylo pět. A ostatně není? Je, jen se bojíme si to přiznat, abychom neztratili svou tvář. Ovšem náš pes ví, jak se dokážeme radovat i smát. Jen on totiž nás dokáže přijímat bez jakýchkoliv výhrad, s čistotou srdce a plným nasazením. Pizzu, zmrzlinu, párečky?? Mám tě rád, i když zrovna nemáš náladu. Jsem tu pro tebe, stačí jen natáhnout ruku. Anooooo, to je náááádhera, drbeeeej měěěěě!
Nespouštěj z očí, co na klín ti skočí...
Žádné komentáře:
Okomentovat