Ztěžklé nohy, horká hlava, člověku se někdy stává, že by rád zapustil kořeny v místě, kde se zrovna nachází. Jakoby nám připadalo jednodušší nehýbat se, stát a nechat se bičovat větrem, který přijde. Ale rozhodně to jednoduché není. Stojíte si jen tak sami uprostřed palouku. Nikde žádný stín, voda se ukrývá hluboko v podzemí. Lidé využívají blahodárného stínu vašich větví a zchlazují si upocená těla. V zimě, v létě stojíte, nehnete se ani o píď a přesto cestujete směrem nahoru i dolů. Tak jak se rozrůstá koruna a kořeny, tak se prodlužuje dosah našeho cestování. Časem, prostorem, půdou i vzduchem. Nelétáme, křídla jsou nám cizí a kořeny nás poutají k místům, hlíně, kamenům. Je zvláštní, jak moc si přejeme být někým jiným, či něčím jiným a nevážíme si toho kým jsme a s kým jsme. Nechtějme být někde jinde, protože všude je svět o vzduchu, vodě, slunci a lidech. Všude je to stejné a přesto vždycky tak jiné... Voňavější, veselejší, slunečnější, zářivější! Ale jakmile sundáme své nadšené brýle zjistíme, že i tady je krásně. Jen se nebojme žít.
Žij tak, jak to máš rád!
Žádné komentáře:
Okomentovat