Pomalu jako zabodnutá jehlička šíří se duší nejistota jistoty. Intuice mlčí, vnitřní hlas křičí, ale venku jej nikdo neslyší. Jako obvykle nasazená maska důmyslně kryje všechny náznaky strachu a nejistoty. A přesto vím, že tam někde pod povrchem se jí skrývá mnoho a jen čeká, aby mohla vyrazit. Dá se zvládnout? Jsem schopna si představit, že dnes tu jsme a zítra už nikoliv? Tajemná slova říkám si stále znova, ne takto to neskončí, cesta ještě není uzavřená. Tolik ještě zbývá obejvit a tolik zažít. Já tu musím být, ještě musím vidět, ještě musím slyšet, ještě potřebuji slzet a teprve pak mohu zmizet. Jako pára nad hrncem, jako vítr za sluncem, jako zvuky v povětří. Jako duha na zápraží, kdy slunce na ní svitem praží, pak už budu moci jít, pak už budeme mít svůj klid. Do té doby kluci moji, budem stále jenom svoji, budem spolu, budem sami a vylížem si svoje rány. A až přijde ten náš den, už nebude nic, jen sen...
Sni si dokud je Tvůj čas, kdy je každý jedním z nás!
Žádné komentáře:
Okomentovat