Tančím, tedy jsem. Žiju, nebo hniju. Řádím přitom vadím, všechny kolem svádím. Myslím, zpívám, otvírám, všechno krásné zabírám... Ať děláme cokoliv, neměli bychom se nechat ovlivnit tím, co si myslí ostatní. Máme-li chuť řvát, řvěme. Máme-li starosti, neusmívejme se. Chceme-li se řehtat jako kůň, řehtejme. Hlavně se neuzavírejme do svých světů, kam můžeme vkročit jen my sami. Sami si totiž většinou neporadíme s problémy, které se kolem nás nacházejí. Jen tím, že si budeme něco myslet a spoléhat na fakt, že se opravdu najde někdo dostatečně vnímavý, aby nám pomohl, ničeho nedosáhneme. Většinou se totiž lidé v našem okolí bojí mluvit přímo, zeptat se na to, co opravdu cítíte, ukázat na věci, které jsou nepříjemné a přesto tak viditelné. Proto pokud můžeme, sdělujme, chovejme se občas jako děti, které co neví, to nepoví. Uvelí se nám, naše břemena se skulí z našich zad a my opět budeme moci sledovat směr vnitřního klidu a vyrovnanosti. Byli jsme přeci stvořeni proto, abychom naslouchali, ale také sdělovali. Obojí je nutné a jedno se neobejde bez druhého...
Ať řeky plynou a s nimi naše starosti, vždyť můžeme zažívat i chvíle radostí!
Žádné komentáře:
Okomentovat