To to letí, jako vítr. Zítra se překulí týden a pro mě to znamená, že opět budu muset přemýšlet nad návratem. Jistě ještě nás čeká víkend, ale zřejmě ani ten se nepovleče a rychle se vzdálí. Je jasné, že tyhle chvilky, které jsme měli v tomto týdnu, si krademe v průběhu roku. Jsou vzácné a nelze je plně zachovat, aniž bychom si je užili se stoprocentní jistotou. Proto je prožíváme s intenzivním nasazením a klidným úžasem, který pomáhá vyplnit prázdnotu tam, kde nic jiného než temnota není. Jakoby se život proměnil na chvíle vzájemného souznění a klidného plynutí, s časem hektického zmatku a neustále se proměňujících úkolů. Byť je prvotní nasazení téměř na dosah ruky, stejně nezbývá než si uvědomit. Kdo jsem, kam kráčím a proč? Je nutná tato cesta plná bloudění a slepých uliček? Neexistuje snad přímočařejší trasa, která mě může zavést do vysněného ráje? Nevím a jak se zdá, ani se to nedovím, neboť stále jdu, vracím se a nalézám cestu z houštin současnosti a zmatků tohoto světa. A až dojdu ke svému cíli, jistě to budu vědět. Poznám, kdy se svět zastaví a my spočineme ruku v ruce spolu, jeden pro druhého a se vzájemným porozuměním...
Nedej se, jdi, na svůj život pomni!
Žádné komentáře:
Okomentovat