Stojím před zavřenými dveřmi, klíč mě pálí v rukou a dech se úží. Mám otevřít tajemnou komnatu a vstoupit do skrytých míst? Nedokáži se rozhodnout a tak stojím, přemítám. Vzpomínám na časy, kdy všechno bylo jednodušší, žádný problém nebyl velký a nic nestálo v cestě rozvoje i úspěchu. Nevím čím to je, že s věkem jsou ony samozřejmosti méně zřejmé a každý posun je důležitým krokem. Přemýšlení, organizace činností a hlavně snaha uspět v okruhu ostatních, mě vede do situací, jako je tato. Kolem je čilý denní ruch, já stojím v bublině ticha a slyším jen tlukot svého srdce. Dívám se, ale nevidím, poslouchám, ovšem neslyším, neříkám nic a přesto křičím do světa... Co mám udělat? Jak se zachovat? Jsou mé snahy tím, co bude korunováno úspěchem? Neženu se spíše do záhuby? Zvedám zrak a jsem sama. Opět tu stojím, na rozpacích sama před sebou, zda tento úkol je v mých silách. Vím, že je, ale proč se tedy zdráhám? Snad z obavy co uvidím, co uslyším, co zjistím a jak dalece to ovlivní mě samotnou. Nádech, výdech, klíč do zámku, otočit, otevřít a ...
Jsou chvíle, kdy stojíte a přesto uběhnete míle!
Žádné komentáře:
Okomentovat