Hodíme si korunou a naposledy v tomto týdnu vyrazíme za pracovními pvinnostmi. Čím je víkend blíž, tím je větší naděje na odpočinek a dlouhý spánek. Toho je v posledním čase stále méně a jen tak tak, že každé ráno dokážeme vylézt z postelí a vyrazit. Dny jsou stále stejně ponuré a černé, sluníčko se schovává kdesi za mraky a sníh, ten na chvilinku rozradostní naše tváře a už zase není. Je to jako na houpačce, chvíli jsi nahoře, těším se z krásného výhledu a úžasného pocitu beztíže a pak zase padáš kamsi dolů do černé tmy, rutiny a všelijakých povinností. Nejraději bychom byli stále jen na vršíčku, ale i to má svá úskalí. Čím jsi výš, tím z větší výšky padáš dolů. Jak vysoký je post, tak hluboký je pád. Čím vyšší hladinu radosti dosáhneš, tím hlubší je pocit marnosti, když jsi dole. A hlavně, oč vyšší je místo, kde právě stojíš, o to je větší zranění, které si pi pádu způsobíš. A nemusí to být je zranění fyzických částí těla, ale i duševní pády dokáží potrápit. Nejsou vidět, nejsou slyšet, ale bolí a trápí svého příjemce. Ovšem jen tehdy, pokud je ochoten si tyto skutečnosti připustit. Jinak je stále na výši, nevnímá a je mu fajn. Výborný postoj pro prostoduchého, nikoli však pro myslícího. Ten totiž ví, že i když nic neví, tak přesto něco ví, ale je to málo na to, aby věděl vše...
Něco nevědět je důležitou součástí moudrosti!
Žádné komentáře:
Okomentovat