Copak to vidí oko mé? Kdopak to číhá za rohem a vystrkuje růžky? Že by zase nový týden útočil na mou podstatu a zval mě k novému kolotoči událostí? Vypadá to tak, jen nevím, zda chci právě teď začít. Ještě si dám chviličku, výdech, nádech, protáhnout a pak vystoupat až na vrchol. Čeká mě řada drobností, které již pomaličku jdou svými kroky směrem ke mě. V dálce už píská vláček a za ním se vynořuje sněhový mrak. Představy se honí hlavou, metody útočí na formy a obsah je více než samotný cíl. Vědomosti se hrnou ze všech stran a jen zkušenosti jsou schopny zahnízit. Uložit se ke spánku, zrát a až bude jejich čas, vystrčit větvičky do košatého poznání. Snad bude takový i právě začínající týden, uloží, zahřeje, překvapí a usměje. Sama se pokusím přispět svou maličkostí, aby takovým byl a okolnosti doufám dovolí, aby převládla spokojenost z dobře vykonaného díla. To pak i víkend bude veselejším časem, spojený s jasem i milovaným hlasem!
Číhej a buď, rychle se vzbuď...
Žádné komentáře:
Okomentovat