Jsou chvíle, kdy vím, že nic na světě nemůže vyvážit přítomný okamžik. Trpělivým čekáním se rozevřou okvětní lístky a z maličkého poutěte vykvete přenádherný květ. Omamně voní, svou barvou láká a každý jej chce spatřit. Ovšem jen já vím, že bylo naplněno očekávání a byl akceptován přirozený rytmus života. Snaha byla věnována péči o nejbližší a významnost okamžiku působila především tím co je a kým je. Krása zůstala krásou a radost radostí, jen trpělivost provázela nervozita, která vykvetla do krásy. Ono samo lidské bytí je koloběhem určovaným vědomím a upevňovaným slovem. Které mnohdy pálí na jazyku a brání se výkřikem. Jindy je právě tím nejlepším lékem na poraněnou duši. Snad proto je člověk tolik spojen se svým vědomím, má potřebu si uvědomovat a vše doplňovat vlídným i pravdivým slovem. Méně pak chápe ztráty a zranění, způsobená ostrým břitem jazyka. Vět, která mohou léčit, slov, jež mohou trápit, poznání, které je schopno vábit a prožitků, jež jsou plné naděje. Život je totiž tím, co žijeme jen jednou. Nic neodkádejme, poskytujme dobro, které můžeme vykonat, sdílejme něžnost, kterou jsme schopni projevit. Nečekejme na později, neboť krása kvete v přítomném okamžiku a je darem. Pro nás, pro tebe, pro mě i pro ostatní!
Nelpět na budoucnosti, být členem současnosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat