Je toho tolik, co bych chtěla stihnout a ještě víc, co bych měla znát. Kde na to všechno vzít čas, peníze, energii a tolik potřebnou odvahu? Jak se člověk postupně dostává do zralejšího věku zjišťuje, že všechno jde nějak pomaleji, hůř se srovnává s problémy a ještě hůř pak se stresem, který je s nimi spojen. To, co bylo v dětství hrou, je nyní bojem o postup o pomyslný schod dál a může znamenat výstup na nejvyšší horu světa. Jistě je důležité nebát se udělat první krok, umět si přiznat, že některé věci už pro nás nejsou, ale zároveň neodhodit chuť měnit věci, které změnit jdou a nechat plavat to, co nelze opravit. A přesto to stále zkouším, jdu hlavou proti zdi a počítám s pozitivním výsledkem. I jen drobný posun vpřed je úspěchem a tak vše, co se na cestě naučím zúročuji dál. Někdy vhodně, jiny úplně nepřiměřeně, ale vím, že jdu. Jakmile se zastavím, bude to znamenat, že se něco pokazilo, že něco není v pořádku a přestávám fungovat. Dokud motor klape, probublává a vrčí, pojďme dál. Jakmile se zastaví, už jej ani dobrá vůle nepřinutí pokračovat v cestě...
Jdi dál, smysl to má, jen blázen se vzdá!
Žádné komentáře:
Okomentovat