Jak vybruslit ze situace, která mi není příjemná? Jak sdělit někomu, kdo si myslí, že je nám stále čtrnáct, prožíváme pubertu a ženeme se do života, že tomu tak rozhodně není? Nechci být neomalená a tak hledám vhodná slova, kterými říct, přátelé, já už jsem dneska někdo úplně jiný. Ne ta blonďatá, copatá a oplácaná dívčina, vždy s nejlepším prospěchem a zářnou budoucností intelektuálky! Ve skrytu duše vím, že cosi z dětských let je stále se mnou, ale ostatní odnesl čas. Já se vytáhla, vlasy mi ztmavly, copánky už dávno nenosím a nejlepší prospěch, ten už také nemívám. Ano, stále jsem zvídavá, ráda čtu, dovzdělávám se ve svém oboru a miluji svou rodinu. Jen ona bezmezná dětská víra v kouzelnou budoucnost se ztratila kdesi cestou. Snad nabytými zkušenostmi, dosaženým vzděláním či profesní orientací, neumím odpovědět, ale je pryč. Jedno je však jisté, moje jistoty jsou jinde a nemám potřebu je sdílet s těmi, které jsem třicet let neviděla, které zřejmě ani nepoznám a oni si těžko spojí mě s tím, kým jsem byla. Není tohle jen snaha o návrat do věků dávno minulých? Do věků, kdy jsme byli ještě dětmi a svět byl jen přízračným, mlhavým místem. Pro nás, naše budoucí já i naše děti...
Vzpomínky pro maminky jsou jako žhavé plamínky!
Žádné komentáře:
Okomentovat