Marně sedím a neustále aktualizuji přístupy do systému. Ač mám splněny své povinnosti, není to zatím znát. Nervozita se střídá se zoufalým pocitem beznaděje, který opět vystřídá prodýchaný klid. Od úsměvu se potácím do černé díry zapomění a doufám, že další klidnutí již bude vítězné. Sice se mi tomu nechce věřit, ale pravda je ta, že navenek se tvářím lhostejně, ale uvnitř doutnám, jako právě podpálený oheň. Říkám si, že i na mě dojde, i já se dočkám a nebude to tak dlouho trvat. Vždyť udělat pár tahů myší, uložit a poslat informaci éterem je tak jednoduché. A jak se zdá i hrozně složité. Zatímco ještě před pár lety jsme přesně věděli na čem jsme, dnes ani s ujištěním, že všechno je dobré, tomu tak být nemusí. Zmítáme se ve vlnách úzkosti a netrpělivě vyhlížíme příchod toho, co nám již bylo uděleno. Nevnímáme své slovo jako závazek k plnění, ale jen jako cosi, co bylo vysláno éterem. Kam dopadne, tam bude! A že snad může mít svůj účinek? Tak na tom nesejde. Řečeno bylo, uděláno bude, jen nevíme kdy... Dnes, zítra, za týden, za měsíc? Ne, to již rozhodně nevydržím, už ani minutu nechci být v nejistotě, která se tváří spolehlivě. Raději budu za nedočkavce netrpělivého, nežli zoufalce vznětlivého. Když nic jiného, alespoň budu mít jistotu, na čem jsem!
Být v naději, nezoufat, to musí mít každý rád...
Žádné komentáře:
Okomentovat