Být vychován a přesto se cítit mimo vlastní okolí, není zrovna příjemné. Od dětství slýcháme to smíš, tohle můžeš, tamto nesmíš a na tohle raději nesahej. Na tyhle věci máš ještě dost času a s tím si nelam hlavu, protože až vyrosteš, budeš to mít stejně na starosti. Ale kdy je pravý čas, který máme zvolit pro vypuštění dětí do světa? Poznáme jej a budeme umět poručit svému vlastnímu já, aby nechalo děti jít a dělat je jejich vlastní chyby? Snad budeme mít dostatek vnitřní rozvahy, která nám ukáže ten správný čas. Kdy přišel, kdy je s námi a kdy je kolem nás. Přemýšlíme a hledáme své cesty, ovšem dopředu nikdy nevíme, zda zvolený směr, je tím správným. Až na konci života snad pochopíme, že i sama cesta je cílem. Není nutné sledovat jeden konkrétní rozměr věci, ale směřovat k ní neuškodí. Snad proto se snažíme uchopit každý podnět, pochopit, všechny záludnosti a vytrvat tam, kde jiní polevují. Možná proto jsme vždy přichystáni, abychom vystartovali na vzdálené cesty a vyšli vstříc svým novým začátkům. S úsměvem na rtu, s odvahou v srdci a pokorným přístupem. Tak se dostaneme tam, kde cesty začínají a nikdy nekončí...
Nekonečná odvaha, to je někdy námaha!
Žádné komentáře:
Okomentovat