Rozmlouvám se svým nitrem a dívám se dál, než vidí moje oči. Zbytřím sluch a pokouším se uslyšet i drobné záchvěvy motýlích křídel. Jediné, co zachytím, je silný vítr a mráz. Zakousne se do tváří a nenechá vydechnout. Štípe do očí, bičuje ruce, nos i nohy, abychom dobře věděli, kdo je stále pánem ročního období. Pan únor, který ještě nehodlá opustit svou zimomřivost a dodává přírodě arktického vzhledu. Jediné, co snad ještě chybí do úplné proměny jsou lední medvědi a tučnáci, kteří by se mohli v klidu pohybovat kolem a bylo by jim nádherně. Nás zebou ruce i nohy, ale oni by si užili mírného povětří, proskočili a ulevili tělu od studenosti severu i jihu. Bohužel zatím potkávám jen červenolící nabručené človíčky, kteří si ještě nezvykli na fakt, že máme zimu. Bručí sice jako medvědi, ale do hravosti i skotačivosti tučnáků jim toho ještě hodně zbývá. A to nemůže být ani řeč o skluzu či chytání ryb ve studených vodách. Tak to by zřejmě uspěl opravdu jen ten nejodvážnější. Ten, jehož jméno je teploučké jako nejteplejší svetr, mazlivé jako sladký med a kouzelné jako nejčarovnější cit. Jen ten by byl schopen jít, smát se i užívat si počasí, které nešetří svým mrazivým potenciálem...
Zima jde snáz, když není mráz!
Žádné komentáře:
Okomentovat