Kolikrát už v životě nastala chvíle, kdy se snažíte poskytnou radu a není o ní zájem. Před očima mi probíhá zpomalený film mého dětství, kdy vidím svoji babičku, jak nám cosi vysvětluje. Pohledem zaměřeným na sebe zjistím, že neposlouchám a raději se toulám v krajině svých dětských toulek. Já, Bary, obklopeni zvířátky z dědova statku a s námi další, stejně staré děti. Až teď, kdy už se sama dostávám do věku zrálého dospělého zjišťuji, že babiččina slova měla a mají váhu. O to trpělivěji a s otevřeným srdcem i ušima sleduji vše, co říkají mí rodiče. Abych jednou nezjistila, že potřebuji radu, odpověď a není na koho se obrátit, s kým ji sdílet. Jistě vím, že i můj běžně vnímavý syn, má své chvíle, kdy zavírá uši, přepíná na autopilota a jen dělá, že sleduje. To si pak uvědomím, jak moc se sobě podobáme a v tu chvíli je mi celkem jedno, že zjištím, že jsme mluvila na úplně opačnou stranu... Jako by byl natolik chundelatým zvířátkem, u kterého až při odchodu zjistíte, že hlava byla na opačné straně. Inu nevadí, i chlupáč potřebuje občas slyšet nějakou tu radu, aby dokázal uzrát. A až dospěje, chlupy olysají a zšednou, pak i on bude naslouchat všemu, co se šustne kolem!
Změna hlasu podle vlasu...
Žádné komentáře:
Okomentovat