Tak mě jen tak napadlo, co by se stalo, kdybych tady nebyla? Všiml by si někdo, že tu nejsem? Bylo by někomu líto, že tu nejsem? A jak by to vlastně vypadalo? Ve své hlavě si to představuji asi tak, že až ve chvíli, kdy už není co k snědku, ve skříni už není ani kousek čistého prádla, najednou se zvednou oči od počítače a do ticha zazní. A mamka tu není? Kde je? Kam šla? A proč nám nic neřekla? Možná, že jsem až příliš krutá, že zjištění by přišlo mnohem dříve, ale někdy mám pocit, že to co říkám, se míjí účinkem. To jasně neznamená, že mě nevnímají, ale taky to moc radosti nepřináší. Snad bych byla spokojenější, kdyby se vztahy, povinnosti a rozložení sil více narovnalo, ale v tuto chvíli se to nejeví, jako optimální. Plány jsou, síla i možnosti také, jen té praxe je stále málo. A to jsme přitom spolu už tak dlouho... Vzpomeneš si ještě? Nebo jsou stopy vymazány? I když je to už tak dávno, vidím nás před sebou, jako by to bylo včera. Jen jsme nějak mladší, naivnější, dychtivější a ne tolik spoutaní vším kolem nás. Vím, že je důležité vědět, že někam patříme, ale roztáhnout křídla je přeci také nádherné...
Kořeny a křídla jsou smyslem života!
Žádné komentáře:
Okomentovat