Už jako malí slýcháváme, jak bychom měli přistupovat k sobě, svému okolí a životu. Mnohdy nás ani nenapadne, že někdy budeme zaručené rady našich babiček, maminek a starších tetiček potřebovat. Až mnohem později ve svých životech zjistíme, kolik lásky, pravdy a moudrosti se v nich skrývá. Kolik potu, pádů, přešlapů a zdolaných cest se za nimi odvíjí. Málokdy pak máme to štěstí, vyjádřit hlubokou úctu těm, kteří nám rady poskytli a do kterých jsme dozráli vlastním zráním. Dokud s námi tito moudří lidé byli, brali jsme vše jako naprostou samozřejmost a neuvěřitelnou jistotu. Až ztratíme nám blízké, pochopíme, čím vším nám byli. Rádci, oporami, posilami, vzpruhami i povzbuzením. Vším, čím jsme si přáli, aby byli a vším, čím jsme potřebovali, aby byli. Nezávisle na počasí, vlastních pocitech, straostech či bolestech, byli tady s námi a pro nás. S prozřením středních let se i my snažíme toto předávat našim dětem. Chráníme je před jejich neuváženými kroky, radíme, povzbuzujeme a fandíme jim na cestě jejich životem. A oni jestě jako my nás nevnímají v plnosti všech slov i udělovaných rad. Sami narážení, usmívají se a vstávají. Potřebují svou zkušenost a zároveň ví, že mnohé z toho, co jim bylo řečeno platí a platiti bude. Jen na nich je, jak rychle zjistí, že našim cílem je být jim vším co potřebují, vším co chtějí, vším, čím by si přáli nás mít...
Snít, mít a přesto krásně žít!
Žádné komentáře:
Okomentovat