Jako malé děti se přeme o nedůležité věci a chceme mít přesně to, co nepotřebujeme. Potřebnost si uvědomíme ve chvíli, kdy tuto nezbytnost vyjádří jiný. Do té chvíle jsme netušili, že jsme nějakou potřebu věci měli a najednou je tady. Nutně musíme mít to, s čím si hraje náš kamarád. Potřebujeme vždy přesně to samé, co mají naši vrstevníci, i když zřejmě netušíme, proč to potřebovat. A dohady jsou na světě! Není vůbec nutné to mít, ale pocit, že to potřebuje jiný, v nás mnohdy vyvolá potřebu vlastnit věc také. Je zajímavé, že když nám vezmou naši hračku, hned stojíme v pozoru a dožadujeme se jejího vrácení. My přeci máme nárok si s ní hrát, nic nikomu nepůjčíme a jen naše perspektiva je ta, která je nejdůležitější. Co na tom, že je to cesta do pekel. My to tak přeci chceme, my jsme ti, co rozhodují a tak to bude! S nikým nediskutovat, nikomu nešlápnout na paty a každému se přizpůsobit tak, jak je to jen možné.... Ideální cesta pro jedny, ale nežádoucí pro druhé. A přitom stačí maličkost, umět ustoupit každý ze svého a zkusit se domluvit na tom, co může být přínosem pro všechny. Jistě, ukážeme tak svou méně dravou tvář, ale není lepší trošku ustoupit a pak si užívat klidu, než být v neustálém sporu a při. Já nevím jak vy, ale já jsem vepřem velmi nerada!
Nepři se s vepři, kdo je chytrý má za tři...
Žádné komentáře:
Okomentovat