Moderní svět je plný myšlenek a otázek, spojených s možnostmi zachování kulturního, historického, vzdělanostního i osobnostního majetku generací. Vytváříme různé programy pro zachování dědictví věků, určujeme, co má být zachováno a jak má být využito v následujících obdobích. Na co však věžně zapomínáme je skutečnost, že se především musíme naučit vyrovnat se s neodvratitelným osudem. A tím není nic jiného než fakt, že stárneme, stáváme se moudřejšími, vymíráme, prodlužujeme aktivní věk a klademe si vysoké cíle do vyššího věku. Necháváme se unášet představou, že budeme schopni fungovat v plném nasazení i mnohem starším věku. Že budeme dostatečně výkonní a konkurenceschopní za deset, dvacet i třicet let. Je to ovšem možné? Jsme vůbec schopni přizpůsobovat se tlaku, rychlosti a aktuálnosti každodenních změn, které přicházejí? Za sebe odpovídám, že nikoli... Ať se budu snažit sebevíc, není v mých silách poznat vše a přizpůsobit se každé změně, která přijde. Stárnu, tak jako většina lidí kolem mě a nezbývá mi nic jiného, než si tento fakt uvědomit a pokusit se jej akceptovat, v plné rozsahu i dosahu všech skutečností i aktivit. Jen tak budu schopna žít, být a snít i za dalších několik let či desetiletí!
Držte si kloubouky, stárneme a měníme se. Nebojme se a připravme se...
Žádné komentáře:
Okomentovat