Krajinou se řítíme směrem domů. Itálie spolu s mořem mizí v dáli a my se stále více zakousáváme do horských masivů a štítů. Dálnice se line, kolem
dokola ubíhá příroda a den se pomalinku sklání k večeru. Vysíleni cestováním, a
netrpělivostí, vysedáme u hlavního nádraží, v naši matičce měst. S rychlostí
sobě vlastní pelášíme na perón a pokračujeme cestou necestou za našimi kraji.
Nakonec se přiblížíme k domovu a poslední úsek bychom nejraději došli pěšky.
Přesto se donutíme sednout a těsně po půlnoci se vyloupneme v rodném městě.
Unavení, zapocení, utrmácení, ale šťastní, že jsme si užili cest, prožili
vlastní dobrodružství a poznali nové lidi. S lehkou hlavou uléhám a vím, že
týden není moc, ale k vydechnutí stačí. Je právě tím, co někdy potřebujeme,
abychom zase dokázali převzít na svá bedra odpovědnost za konání a činění v
našem okolí. A že nad námi bděl strážný angel, tak to je víc než jisté!
Závody se sobotou jsou někdy robotou...
Žádné komentáře:
Okomentovat