Pronášet slova a pateticky komunikovat je jedna věc. Opačným pólem jsou činy, které svědčí o velikosti a charakteru člověka. Většinou se jedná o rozporuplné strany jedné mince, které jsou důkazem o životě nás, dospělých. Klademe na bedra svých dětí mnohé úkoly a bez jakéhokoliv smyslu pro humor očekáváme, že budou splněny. Nepochybujeme o vážnosti vlastních slov a očekáváme, že to, co bylo požadováno po nás, bude plněno i našimi následovníky. Jaká chyba! Nemůžeme přeci chtít, aby každý šel jen a jen tou naší cestou. Vždyť i naše děti mají právo být samy sebou a ukázat, že jejich individualita není jen něčím, co jsme zrodili, ale je opravdovým souhrnem každého z rodičů. Proto nečekejme, že to, co bylo vydáno, bude i oplátkou vráceno. Nejedná se totiž o rovnovážnou ukázku správnosti poměru příjmu a výdaje. Většinou jsme to právě my dospělí, kdo vytváří rovnováhu a spravedlivě rozděluje. A od dětí můžeme jen očekávat, že si všimnou našich skutků a budou je chtít následovat. Příkazy, zákazy a nařízení jsou k ničemu, pokud chybí vůle k jejich plnění. A tu zase můžeme očekávat jen tam, kde je vůle pro diskusi. Nenechávejme tedy stát stranou to, co proplouvá kolem, chopme se našich příležitostí a ukažme, že i takto je možné přispívat k fungování a chodu našeho života, rodiny i světa...
Co dáváš, to získáváš!
Žádné komentáře:
Okomentovat