Není nad pozitivní pohled na věc. Již dopředu vyvolané negativní tušení souvislostí v člověku vyvolává drobné chvění v žaludku. Nervozita stoupá s přibývajícími skutečnostmi a nakonec zbyde jen to, co bylo na začátku pouhou domněnkou. Stáváme se manželkami, vyzrálými matkami, chápajícími dcerami, jež pečují o sebe, manžela, děti. Někde v průběhu věku se ocitáme ve stálém zápřahu rodiny a k tomu získáváme jasnou představu o volnosti. Nicméně, ta nepřichází! To, co povolíme ve starostech rodinných, to nám zaplní práce a péče o další členy domácnosti. Nejen, že máme společnou zodpovědnost za sebe, děti, manželství, partnerství, ale stáváme se postupnou oporou stárnoucím rodičům. A v tu chvíli si plně uvědomíme rozsah a dosah péče o rodinu i rodinné zázemí. V jednom kole vyřešíme, co je nutné, pokračujeme k tomu, co je potřebné a na to, co je chtěné, se sil již pomalu nedostává. Synchronně pečujeme, že si ani neuvědomíme fakt, že i my sami nutně potřebujeme péči. Z těch, kteří byli malí jsou dospěláci, starší jsou mnohem starší a mládí v nás je nenávratně pryč. I když víme, co si zasloužíme, život takto nepracuje. Staví před nás překážky, abychom se zoceleni dostali přes drobnosti mládí a středního věku. A až někdy na prahu stáří pochopíme bláznovství skutečnosti, která stáří a dlouhověkost provází. Cyklus se uzavírá, ten, kdo pečuje, se sám stává objektem péče a roky plynou dál... Proto pečujme, nechme pečovat a dejme šanci těm, kteří o nás chtějí mít starost. Vždyť jsme je to sami naučili a oni jdou jen v našich šlépějích...
Očekávej horší, lepší tě potká a překvapí!
Žádné komentáře:
Okomentovat