Život je jako na houpačce. To, co se včera zdálo jako výhra roku, je dneska úplně jinak. Lopotíme se, abychom něčeho dosáhli, ovšem nejsme v tom sami. Naše práce je navázána na životy dalších lidí a pak stačí jedno zaváhání a všechno je pryč. Od včerejška se mi honí hlavou, proč je tomu tak? Vždyť ještě před několika dny to vypadalo, že už jsme na konci. Ale teď, abychom začínali znovu. Jako pták Fénix jsme zhořeli, nic nezůstalo a jen dobrá víra a usilovná práce může vykřesat jiskřičku naděje na nový úspěch. Viditelně se pod rukama hroutí jistoty, na které jsem byla zvyklá a zůstává jen chaos a nepořádek. Je to děsné a realistické zároveň. Mohu vůbec ještě něco udělat, aby se situace opět obrátila k lepšímu? Dneska nevím a jediné, co bych si přála je pochopit, proč k této situaci došlo. Ale to mi zřejmě nebude dopřáno, protože já jsem ten poslední, kdo se může ozvat. Je to na kocoura a možná i na kočku! Tak si raději zajdu na procházku, provětrám si hlavu a pokusím se to vidět z té lepší stránky. Všechno zlé je k něčemu dobré, takže snad i tady se najde kapička toho lepšího, co budu moci použít...
Jistoty se hroutí, kdo to kouká z proutí?
Žádné komentáře:
Okomentovat