Když se zatnou zuby, pak všechno jde. Jen musí chtít sám člověk a musí mít potřebu věci řešit. V poslední době však zjišťuji, že čím více chci, tím méně se mi daří. Mluvím do větru a nikdo mě neposlouchá, moje slova plynou prostorem a není ucha, které by je chtělo vnímat. Přitom v podobné situaci nejsem sama, ale je nás minimálně několik desítek tisíc. Už jsme stáli před branami, termíny klepaly na bránu a najednou je všechno jinak. Vir, neviditelný činitel moderního světa, změnil nejen naše zvyklosti, ale také běžný život. To, co ještě včera bylo naprosto normální a jasné, tak už dnes neplatí. Zarůstáme vousy, vlci už si brousí zuby na naše těla a my stále bojujeme s nepřízní osudu. Bráníme se, vzdorujeme, klademe tisíce otázek a nestačíme se divit, že není jediné kompetentní odpovědi. Okolí na nás hledí s bláznivým pocitem, že potkat takové šílence, kteří něco požadují, když jsou vlastně prázdniny, je opravdu unikát. A my unikátem jsme! Máme priority, stojíme připraveni, ale testů se nedostává. Jak tohle vyřešíme? Kam všechno povede? Budeme schopni vydržet ještě několik měsíců?
Nevíme, věříme, toužíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat