Čeho je moc, toho je příliš. To praví už staré známé české přísloví, které platí zejména v těchto dnech. Uběhlo již několik dlouhých týdnů, kdy jsme se oťukávali, zjišťovali, co kdo snese a kolik toho ještě vydrží. No a dnes se džbán naplnil. Pomalinku voda dosahovala k jeho okraji, blížila se, blížila a pak vytryskla jako gejzír. Svým mokrým proudem postříkala každého v okolí několika metrů a co mohla, to spláchla do nicoty. A najednou je klid, nikdo neječí, nikdo se nedožaduje svého hlasu, nikdo neprosazuje svou vůli, jen tam někde v dálce je slyšet ševelení větru. Možná, že to bylo přes čáru, ale možná taky dobře, že piliny vybuchly. Alespoň se pročistí vzduch a zítra s novým nasazením, úsměvem na rtu a zaobalenými nervy, nastoupíme do první linie. Posíleni, vybaveni, překřičeni a uklidněni k tomu, proč tady doopravdy jsme. Ne jako krotitelé divé zvěře, ale tety, které mají pohlídat, napsat úkoly, procvičit počty, přečíst část knihy, zahrát si moře her a zastoupit pozici chybějících učitelů. Byť byste je potřebovali víc, než právě nás...
Bo pařez, nachvíli zalez!
Žádné komentáře:
Okomentovat