Tomu člověk neuvěří, dokud toho sám nebude přítomen. Od rána se množí hlasy, jejich rytmika a síla signálu. Jako kdyby nám chtěly naše děti ukázat, zač je toho loket. Čím více se jim věnujeme, tím více síly, odhodlání a křiku si pro nás připravují. Když jsme zavření v místnosti, tak chtějí jít ven. Když jsme venku, tak zase chtějí okamžitě jít domů. Nejdřív je jim zima a určitě si musí s sebou vzít teplou miniku. Pak je jim děsné vedro a mikinu odhazují v dál. Ne, teď nemají žízeň a na záchod rozhodně nepotřebují. Sotva vyrazíme, ujdeme několik kroků, už je tady žízeň a záchod v nedohlednu. Někdo by řekl, jsou to jenom děti, co po nich můžeme chtít. Ale jednou budou tyto děti našimi nástupci a nevím, zda to dokáží. Vyrovnat se se vším tím ruchem a zmatkem světa, který je obklopuje. A za pár let bude jistě mnohem větší a rušnější. Nikdo neříká, že jsme nebyli stejní, ale přeci jen, diskuse, odmlouvání, potřeba výsměchu a posledního slova byla tím, co se nenosilo. Dospělý měl vždycky pravdu, a když jí náhodou neměl, tak ji měl už ze samé podstaty věci. Byl přece dospělý a s tím se nediskutuje. Dnešní děti mohou vše a pak to tak ve společnosti vypadá!
Pohudruj a postěžuj, svěží mysl opatruj...
Žádné komentáře:
Okomentovat