Nohy pracují, tělo se nechce vzdát a bojuje o každý metr. Kroky pomalu přibývají, ale vzdálenost se ne a ne umenšit. Je to jako přelévání vody cedníkem, kdy v hrnci nepřibývá a ve vaně neubývá. Nosit vzduch na zádech a přitom se ani nezadýchat. I tak může vypadat normální den v nenormálních časech. Říkáme si, že život je složitý a nic není tak, jak to známe. Co si však neuvědomíme, že stále se máme moc dobře a nic nezmůžou naše nářky nad rozlitým mlékem. Srdce Evropy je nemocné, zachvátila jej velká nemoc, trápí jej křeče a nikdo jiný, než my sami se s nimi nemůže vyrovnat. Jen to znamená, sáhnout si na vlastní ego, potlačit jej a zkusit se zapřít do příkazů a zákazů, které přicházejí. Pokud bude každý z nás tím jednotlivcem, který dodržuje pravidla, budeme jako celek moci slavit vítězství. Pokud však podlehneme nějakému zvláštnímu fanfarónství, pak své srdce nezachráníme. A že jej potřebujeme, to je neoddiskutovatelné. Žít bez srdce, zkameníme. Se srdcem se však odměníme. Sami sobě, svému okolí, světu i veškeré přírodě kolem nás. Zvažujme, co je důležité, dělejme správné kroky a mějme na paměti, že srdce náme sice každý jedno, ale také všichni jedno společné!
Se srdcem na dlani, roušky nás pohání...
Žádné komentáře:
Okomentovat