Zpětný pohled na prožité skutečnosti může přinést úlevu, mnohdy však je bolestivým probíráním se zraněných částí duše. Proč jenom se nejbližší musí k sobě chovat tak, jako by jim na sobě nezáleželo? Jak jenom můžeme zavřít oči, aniž bychom se vyrovnali se včerejškem? A proč bývají rodiče spravedlivý, když jste malí a nespravedliví ve vaší dospělosti? Zřejmě je to něčím v nás, co nám otevírá oči a umožňuje vidět onu nespravedlnost ve vztahu k nám a našim partnerům. Jak ráda bych tohle všechno zahodila a věnovala se jen věcem, které jsou a které si chci zachovat. Ale ono to nejde. Pokud v sobě cítíte nespravedlivé hodnocení, skutečný rozdíl v hodnocení a přístupu ke stejným výsledkům, inu vidíte to... Takhle to nejde jít dál, mám ráda souhru a harmonii, ale ve chvílích, jako je tato musím říct, tohle nebylo fér. Takto byste se k nám chovat neměli, my jsme nic neudělali, jen se snažíme tu být pro vás. A pokud ani toto stačit nebude, pak i dnes budu usínat s pocitem neklidu a otázkou, co přinese zítřek.
Neboj se říct, ač je ti hic!
Žádné komentáře:
Okomentovat