Vlas k vlasu padá, jako hvězda mladá. Jen přiložit ucho k líci stačí a chomáč je na chomáči. Hroznové víno a ovoce jas, na svět je přec tolik krás. Toliko věcí, které nám stačí, jako bychom chtěli, ať déšť nás smáčí. Všechno jde sem a potom i tam, kdepak to lidi, kdepak to mám? Netuším kolik mi zbývá dnes času, než se zas dostane do mého hlasu. Smutek i zklamání, nic než kokrhání. Člověka vyhání do světa strání. Tam se zpět ohlédneš a na chvíli spočineš, než si zas popojdeš a nohou nemineš. Stopy jenž říkají, že tudy šel vítr a s ním si poradí už jen veselý svetr. Nechci se vymlouvat, na hlavu vlasy dát, chci se jen rozhlížet, kdepak je ten můj svět? Tam i zpět prochází, s radostí, s nesnází, nakonec zjistím si, že nám nic neschází. Jediné co bys rád, to už jsi našel, i když tě přepadá veliký kašel. Kostky jsou vrženy, proto už hrej, na mě se nedívej, stále se směj!
S radostí a úsměvem, klidně si mě znovu vem...
Žádné komentáře:
Okomentovat