Je zoufalé, jak málo víme a kolik zbývá objevit. Stačí jen poodkrýt drobný papírek poznání a již tu číhá řada nepoznaných slov. Je nezbytné držet krok s aktuálním tepem dějin, který se nezastaví. Jakmile se rozběhne svým tempem, pracuje, informuje, předává se a šíří. Člověku pak nezbývá než složitě honit jednotlivé střípky a skládat z nich skládanku poznatků. Jen tak snad lze dosáhnout jistého úspěchu ve snaze naučit se vše potřebné a umět to použít pro každý případ. I když se zdá, že učení je procesem samozřejmým, ne vždy je tomu tak. To, co jeden vidí, jako nezbytné minimum poznání, je pro druhého vysoká věda, se kterou nechce nic mít. To, co se nám může zdát jako samozřejmé, může být pro jiného novinka, kterou nikdy neslyšel. Snad proto se snažíme učit, vzděláváme se v každém věku a vytváříme si správné bariéry proti zakrnění. Já se však ptám, má to někde konec? Je možné dojít do učebníkového ráje a užívat si krás stromu poznání bez následků a s radostí? Chtěla bych tento učebráj najít! Seděla bych na obláčku, četla krásné knihy a pozorovala mravenčí hemžení těch, kteří se také směřují. Byl by to splněný sen, vědět, že vím, i když nic nevím!
Učení není mučení, ale krása poznání...
Žádné komentáře:
Okomentovat