Hlava plná nápadů a přesto žádný, který by stál za zpracování. Myšlenky letí jedna za druhou a soustředit se je jeden z největších úkolů. Koncentrace na zásadní věci a přehled požadavků způsobí, že není možné vstoupit, aniž bychom něco neopoměli. Zajíček se na mě dívá, pes smutně slintá a já vím, že dnešní den není plný nápadů, ale rozčarování. Od jednoho skáči k druhému, největším úspěchem je to, co již bylo zpracováno a nové věci se ne a ne hnout z místa. Jsem jako na jehlách a tisíce malých kapiček se pilně dere na světlo světa. Nejraději bych to všechno nechala být a utekla. Jen vím, že nemohu a musím poctivě jít dál. Nedokázala bych se pak podívat sama sobě do očí a být upřímná ke svému svědomí, které je mojí důležitou součástí. Někdy si však říkám, zda si nenakládám příliš mnoho na svá bedra a zda to co činím, činím jen s vědomím nápaditého prožití všedního dne. Není za tím něco víc? Neřídí snad někdo mé kroky tak, abych se dostávala do situací, které musím řešit? Nevím, neumím si odpovědět a taky snad ani nechci, protože některé otázky si zaslouží zůstat otevřené. I nulová odpověď je odpovědí, tak se s tím smiř a zase někam miř...
S nápadem za slunce západem a ještě dál, kdo víc by si přál?
Žádné komentáře:
Okomentovat