Zdá se mi to jako včera, kdy jsem Tě čekala a bála se každého nového dne. Přála si, abys vydržel co nejdéle tam, kde máš a nespěchal na svět. A vida, už je to třináct let, co jsi vykoukl na svět a svými emocemi jsi rozjasnil náš život. Nejprve pláčem, potom drobnými úsměvy a dnes jasným sluníčkem v duši. Možná si to neuvědomuješ, ale právě díky Tobě jsem se naučila tolik nových věcí, které bych normálně nezvládla. Jsi podstatou mého já a částí mojí duše, která byla, je a vždycky bude s Tebou. Ať budeš blízko či daleko, tady či tam, sám nebo s někým, vždycky Ti budu nablízku. Stačí se jen zastavit, zaposlochat a položit si otázku, co já na to? A věř, že uslyšíš moji odpověď! Tak jako já v sobě nosím svoji maminku a babičku, tak ty mě v sobě poneseš také. A to nejen geny, kterými jsem Tě vybavila, ale i tím, co máš už teď ve své polodospělácké dušičce. Pohledem a názory na svět, mezilidské vztahy, láskyplnou rodinnou atmosféru a běžné každodenní radosti. Vím, že Ti to říkám, a ne málo, ale jsi můj anděl, který se snesl na zem, aby mi pomohl dospět, stát se ženou a být tím, čím jsem. Děkuji Ti a věřím, že Tvůj den bude vždy i tím mým. Zatím společně, v budoucnu ve vzpomínkách. Stále budeme spolu, na tomto světě i v tomto vesmíru, jeden pro druhého a vždycky společně.
Neuvěřitelný den, s maminou a Jabíkem jen!
Žádné komentáře:
Okomentovat