Ještě včera na sjezdovce a dneska nemohu přinutit hlavu, aby se vrátila zpět. Nejraději bych prodloužila dny a volno, které bylo krátké. Práce se sama neudělá, úkoly nevyplní a prádlo nevyžehlí. Zřejmě budu muset přestat snít a zapojit se pět do běžných činností, které mě postupně připraví na další dny a hodiny. Ještěže zbývají vzpomínky, které mi nikdo nemůže vzít a v těch se budu opět vracet na svahy, budu se mazlit se psím kožichem a popíjet caffé latté. Vím, že každá dobrá věc jednou skončí, tak jako vše ostatní, jen letos to bylo nějak rychlejší, než obvykle. Možná proto, že jsme se tak tešili, dílem proto, že společného času je čím dál méně a možná také i z jiného důvodu. Nevím, co všechno za tím stojí, vím jen, že se těžko přinutím přestat myslet na prožité a návrat do běžné reality bude těžký. Ale protože jsem jen prostý mamouš, tak to dám a všechno dneska překonám. Jo a zítra, to už zase budu tím, čím vždycky.
Sliby, chyby...
Žádné komentáře:
Okomentovat