Se zatajeným dechem a netrpělivě očekávám, co přinese dnešní zápas. Ruch squashové haly a všudypřítomná nervozita jsou nakažlivé. Sem a tam se po kurtech míhají míčky. Kluci, holky i dospělí sledují rychlé údery a počáteční podání. Jeden fandí, druhý povzbuzuje a já se nestačím divit, co všechno už ten náš kluk dokáže. S jakou rychlostí a razancí umí podat míček, kolik kroků uděla a jak se naběhá. Už jen za to má můj obdiv! Já jsem toho plná a to si tady jen tak sedím a dívám se. Mám plnou hlavu ruchu, který se všude rozléhá. Nedokáži se plně soustředit a představa, že bych měla ještě běhat, mít za zády znalé poradílky... Rozumí všemu, všechno dokáží okomentovat a pořád mají radu, jak co dobře uhrát. Děsivá představa pro toho, kdo nerad soutěží. Ne, že bych neuměla prohrávat. Můj život je toho důkazem. Jen neumím a vlastně ani nechci soutěžit a nechat si hlavou běhat dospěláckou ctižádost. Vím, že to k životu patří, ale protože uznávám zcela jiné hodnoty, nesoutěžím. A pokud ano, tak jen tam, kde musím a zbytek života trávím tak, abych byla hlavně spokojená. Ať už je spokojeností vyrovnanost, dobrý pocit z vykonaného, či jen uvařený oběd, nebo čas strávený s těmi, které mám ráda. Ať už dnešní turnaj dopadne jakkoli, vím, že se ze mě nestane ježibaba, požadující výhru, místo vlastního prožitku. To je pro mě ta nejlepší výhra.
Soutěžit a užít, takhle já musím žít!
Žádné komentáře:
Okomentovat