Ticho potemnělého bytu ruší jen drobné zvuky z venčí. Svěží ranní vzduch ke mě proudí z otevřených oken. Já tu sedím u lampičky, v ruce knihu a čtu. Snažím se zapamatovat si podstatné informace, vytvářím si poznámky, sepisuji úkoly a odpovídám si na otázku. Dělám vše efektivně a bude mi to k něčemu? Poznamenávám, barvičkuji, aby monotónnost neovládla moje konání. Přesto cítím, jak se mi pomalu klíží oči, hlava padá na stranu a spánek se pokouší ovládnout mé tělo. Netrpím snad i já spavou nemocí? Nekousla mě snad moucha tse-tse? Ale kdeže, to jen stereotypní způsob učení, hledání poznámek a ověřování si poznatků mi nedovolí roztáhnout křídla a letět. Stále ještě dostatečně nevyužívám všech možností svého mozku, odděluji jeho pravou a levou část. To potom způsobuje i moji tendenci ke spaní. Patřím k té skupině lidí, kteří si umějí spát poznámky, vytvářím si zápisky, ale většinou me proces samotný uspává. Jak to mohu říct? Jednoduše, chce to barvu, chce to styl, chce to dobrou karmu, chce to dril! Není to nic jiného, než popustit a roztočit naplno soukolí naší inteligence, propojit pravou a levou hemisféru a zaměřit se na plné využití šedé kůry mozkové. Vím, že nechci spát, nechci zbytek života prožít v noclehárně vědění. Chci objevovat, zjišťovat a pamatovat si to, co mě naplňuje, obohacuje a rozšiřuje mé poznání...
Všichni máme mozek, ale jen někteří se jej už naučili používat!
Žádné komentáře:
Okomentovat