Tolik je lidí na světě, kolik je kapiček v moři. Přesto je mnoho těch, kteří jsou schoulení ve svých poustevnických ulitách, cítí se zrazeni světem, lidmi, společností. I já sama bych někdy chtěla utéct od všech zemských povinností, zavřít se do svého světa barev, přemýšlení a krásných příběhů. Byl by to krásný život bez starostí, pouze se svými myšlenkami, nad příjemnou knihou a se svými náladami. Ale sama, bez těch, co mám ráda, bez ranního úsměvu, klidného hlasu a teplého pohlazení! Být sám je příjemné, pokud si duše potřebuje odpočinout. Ale většinou by sama sebe ukousala, protože potřebuje vzruchy a vzduch. Je to snad jediná lidská substance, v níž se mísí protiklady. Samota a společnost, klid a ruch, teplo a zima, barevnost s bezbarvostí... Jak se stát poustevníkem tam, kde společnost vybízí k životu? Můžeme jím být jen sami v sobě, jen ve svých myšlenkách a asketických činech. Ostatní je na běhu života, přírody a společnosti. V ní přebytku být asketou je velmi obtížné, ale kdo chce, cestu si najde!
Daleké cesty za velkými cíli, po celý zbytek dne...
Žádné komentáře:
Okomentovat