Okružní cesta krajinou mého duševna se pomalu blíží ke konci. Oči jsou nateklé, ruce bolí a záda svědí. Duše by vydržela ještě několik kol, ale tělu už se nechce. Možná nemůže, což je tedy dobře znát. Ještě ujít těch několik schodů a jsem tam, kde jsem chtěla být. V klidu zámeckého parku, procházím se s paní kněžnou, hladím po upracovaných rukou svou babičku a z dálky na mě mává maminka, která právě přichází. Je to sice jen zdání, ale duše přesně ví, co tělo potřebuje k tomu, aby se zase rychle postavilo na nohy. Chvíli je to pohlazení, pak zase rychlá chůze a nakonec jen tak milé lenošení. I to je potřeba, aby se tělo zklidnilo a dokázalo naslouchat tiché duši, které to dnes obzvláště sluší. Nechám je znít a já jdu snít svůj sen o všem, co bylo, je a bude...
Za cestami po dalekých krajinách i veselých dědinách!
Žádné komentáře:
Okomentovat