V každém z nás je kousek blázna. Každý z nás se někdy cítí bláznivě, nebo rád dělá blázniviny. Jsou to pozůstatky dětství v nás, které je uloženo v hlavě i duších. To co bylo běžné, prominutelné a pochopitelné v dětství, to si jako dospěláci nemůžeme dovolit. A přesto cítíme touhu jen tak si prozpěvovat, jen tak se proskočit, jen tak se dívat, jen tak bloumat... Vzpomínáme na dětství, které uteklo jako voda a dospělost se vleče, plná odpovědnosti, starostí, dospělého chování. Ale já chci bláznit, jen tak si sedět, udělat něco, co nikdo nečeká, mluvit a nezrale bláznivě přemýšlet o nesmrtelnosti brouka či hloubce vesmíru. Jistě, to mohu i jako dospělý, ale už se ode mě očekává, že zaujmu stanovisko, že dospěju k závěrům, že budu umět formulovat specifické pohledy a nezměrné teorie. Ale není zajímavější dětský pohled? Nezatížený starostmi a jistou tíhou skutečnosti? Myslím, že ano, a proto se ráda ztrácím ve svých bláznivých snech, kouzelných dnech a neskutečných fantasiích. Proto se obklopuji vůní dětství a naděje, že svět je dobrým místem pro mě i moje medvědy. Pro někoho naivita, pro jiného hloupost, pro mě způsob, jak žít a nešílet z dospěláckých problémů. Každý se dá řešit a žádný není tak velký, abych jej nedokázala překonat. Zkuste to, funguje to a má to řadu zajímavých účinků!
Vzhůru do Afriky, lovíme papriky a neznáme čuníky...
Žádné komentáře:
Okomentovat