Tak a už jsme v jednom kole. Zapadli jsme do běžné reality našeho života, že se ani nechce věřit, kde jsme strávili posledních pár dnů. Jako by to bylo vzdálené několik tisíc světelných let, co jsme stáli na vrcholu Malé Mojstrovky a Pršivce. A přesto jsme zvdáleni jen jeden jediný týden. Člověk ani netuší, jak rychle a zbytečně se ochuzuje o všechny tyhle krásy, které má. Až když zpětně vzpomíná, tak zjišťuje, jak to všechno bylo fajn. Být volný jako pták, roztáhnout křídla, zapojit svaly a stoupat. Stoupat, šplhat až ke hvězdám. Tam na vrchol, kde vkročí jen odvážná noha těch, kteří se nebojí a riskují trochu vlastního tělesného nepohodlí. Pro ně jsou připraveny úchvatné výhledy, dechberoucí údolí a krása na vlastních dlaních. To lze zažít, to lze prožít a to bude součástí našich vzpomínek...
Nebojím se snít, pak to budu mít!
Žádné komentáře:
Okomentovat