Je zvláštní, jak jsou někdy věci pomíjivé. Co se včera zdálo důležité, dnes ztrácí svůj význam. Někdy si myslíme, jak důležitou děláme práci a realita je jiná. Vykonáváme činnosti, které se zdají být podstatné. Jakmile vykoukneme z vlastní bubliny, zjistíme, že věci se mění. Rádi bychom, kdyby všechno běželo podle plánů, ale život jde mimo veškeré naplánované hranice i meze. To, co vytýčíme, to se snažíme dodržovat. To, co promýšlíme, to se snažíme plnit. To, co slíbíme, to plníme. A já sama pro sebe se ptám, kde je skutečnost? Kde je reálná využitelnost, přínosnost a podstata toho, co zde tvoříme? Byť jsou věci pro nás podstatné, pro svět jsou jen zanedbatelnou kapičkou v moři veškerého životního běhu. Snad proto zůstáváme ve střehu a stále bojujeme o svou vlastní podstatu. Nehmotnou, pomíjivou, měnící se a neskutečně bláhovou. Byť se význam ztrácí v propadlišti dnů, nenechejme se zdolat všeobjímající nicotou. Jen my sami totiž víme, co pomíjivostí a kam!
Nebojím se nicoty, nebudu dělat drahoty...
Žádné komentáře:
Okomentovat