Sdělit, nesdělit? Umět se podělit o část vlastního nitra s někým, komu důvěřujeme. Pro někoho naprosto samozřejmá věc, pro jiného nepředstavitelný životní krok. Jak procházíme životem hledáme nejen druhého člověka, kterého chceme mít rádi, ale také doufáme, že potkáme osobu důvěrníka či důvěrnici. Naši osobní vrbu, které se upínáme v dobách kouzelného zamilování i v čase smutného zklamání. Svěřujeme se s tajným přáním, s nejniternějšími pocity radosti i bolesti. Sdílíme společné zážitky a prožíváme různá dobrodružství. Pokud je vrba stálá, vyhráli jsme! Pokud přestojí všechny životní peripetie a veletoče, pak jsme uspěli na plné čáře. Provází nás od samotného zrodu naší důvěry, až ke konci života. Většinou se ovšem stává, že ve svých životech lidi potkáváme, poznáváme, sdělujeme, opouštíme, znovu hledáme, nacházíme i ztrácíme. Po uvážení se svěřujeme těm, kterým důvěřujeme a mnohdy jsme pak opuštěni na cestě. A nakonec zjišťujeme, že to, co jsme tak dlouho hledali není nikde daleko. Je to přesně tam, kde jsme my. Uzavřeno hluboko v nás, po celý dlouhý životní čas. Jediný, komu lze v životě důvěřovat s plným vědomím důvěry, jsme my sami. Od nás vše začíná a také s námi vše naše končí...
Důvěřivá buď, s čistou hlavou suď!
Žádné komentáře:
Okomentovat