Na slunci leskne se, na duši teskno je. Život se probírá k normálu a přesto je toho pomálu, z čeho může mít člověk radost. Chodit, bloumat a prohlížet stejná místa není zrovna to, co potřebujeme. Vyrazit na cesty, užít si výletů do přírody, čerpat sílu z venkovních aktivit, to je to pravé, co povzbudí na těle i na duši. Přesto je náš svět jiný. Vnějším pohledem stejný, ale uvnitř cítíme, že se něco podstatného změnilo. My sami jsme se změnili, jsme více vnímaví na své okolí. Všímáme si a upozorňujeme na skutečnosti, které by se dít neměly. Halíme si tváře a odkrýváme tělo, abychom si alespoň tošku připadali normální. A já si říkám, co je normální? A můžeme být normální v tomto prostoru? Je nezbytné, abychom byli normální? Kdo je normální? Podle čeho se normálnost určuje? A kdo ji vlastně stanovuje? Vidím, že normální je být a ještě normálnější v tomto normálnu žít...
Třpytit se a lesknout, normálně se blejsknout!
Žádné komentáře:
Okomentovat