V každé době, která je žita se nacházejí mezi generacemi buď hluboké propasti, nebo úzké úžlabiny. Sami jsme v dětském věku toužili být co nejvíce podobní svým maminkám či tatínkům. V pubertě pak představa podobnosti, ba přímo spřízněnosti s rodiči, byla něčím naprosto nepředstavitelným. Každým rokem blíž vlastnímu rodičovství pak nastávaly chvíle, kdy jsem byli sami sebou, a zároveň jsme se podobali svým rodičům. No a dnes již víme, nebo alespoň tušíme, že naše děti jsou a nejsou naše. Máme je jen na krátkou chvilku, kdy chceme stihnout vše podstatné v jejich výchově. Chceme je naučit mnohému z toho, nač jsme sami ztěžka přicházeli. Chceme je ušetřit vlastních chyb a než se nadějeme, jsme na opačných stranách cesty životem. My už jen drobně kráčíme, pečlivě vybíráme cestu a pomalu našlapujeme, abychom příliš neubližovali sobě, ani jiným. Naše děti pak frčí za svými sny, ideály a vytouženými cíli. Nezřídka nesledují rychlost pohybu a v mžiku oka jsou z nich partneři, rodiče a z nás ti starší... Změn je mnoho a mají různé podoby. Ať už budeme sami sebou, nebo se budeme podobat svým předchůdcům, je jasné, že pokrok nezastavíme!
Využij, co využít se dá, měj rád, co mít rádo se má...
Žádné komentáře:
Okomentovat