Jako vzdušné pápěří vznáší se moje duše nad povrchem. Pomalinku a tiše padá k zemi, kam ulehne do čerstvě posekané trávy. Vůně podzimu jde spolu s oparem ranní mlhou a slunce se jen pozvolna propracovává na zčervenalou oblohu. Chlad se mísí s prvními teplýmy paprsky a jen tiché kroky se ozývají v okolí. Je těžké odolat pocitu plného spojení i nepatřičnosti zároveň... Tělem jsme spojeni s vnějším světem života, duší jsme blíže onomu nepopsatelnému pocitu energií, které kolem proudí. Člověk se vnořuje do hlouběji a může rozpoznat pravá slova i důležitost jednotlivých částí. Někdy zvítězí tělo nad duší a jindy zavládne klid a mír. Jako právě nyní, kdy nemusíme, nepotřebujeme, nespěcháme a jen tiše plyneme. Kam, s kým, proč a jak, není podstatné, neb naše duše si s otázkami hravě poradí!
Plyňme občas s naší duší, to nám přece vždycky sluší...
Žádné komentáře:
Okomentovat