Máme ještě šanci? Lenivíme, každý s sebou máme to důležité, a přesto si neumíme vzpomenout. Spoléháme na techniku a netrénujeme tam, kde je to nutné. Pokud se tělu nedaří, dáváme mu prostor k fyzickému cvičení. Pokud je to mozek, vytahujeme mobil a hledáme. Necvičíme, nesnažíme si vzpomenout a rovnou saháme pro berličku. A co naše sebeobslužnost a samostatnost, na které si tak zakládáme? Nevadí nám spoléhat se tam, kde bychom neměli a nespoléháme tam, kde bychom měli. Nechceme být závislí na blízkých, chceme samostatně být sami za sebe, a přesto se naše závislost prohlubuje! Proč tomu tak je? Proč nám toto nevadí? Snad proto, abychom si nepřipadali hloupě či staře. Vždyť si chceme vždy a všude vše pamatovat, rychle reagovat a mladistvě působit. To je důvod a také odpověď. Ale máme ještě šanci? To se uvidí, budoucnost nelze plně predikovat, je v mlze, která až tam budeme zmizí. A z budoucnosti se stane naše současnost...
Nej se užít pomůcky, ale jen tam, kde je to potřeba!
Žádné komentáře:
Okomentovat