Je až děsivé, jak rychle život běží. Člověk si to uvědomuje nejen při pohledu na své děti, ale také při vzpomínkách na blízké, kteří nás opustili. A právě pohledem zpět zjišťuje, že i když jsou stále s námi, provázejí nás na každém kroku, uplynulo již mnoho let, kdy se ztratili z pozemského světa. Možná věříme, že na nás shlížejí z obláčků na obloze. Možná si myslíme, že jsou vědomou součástí našho bytí. Možná si myslíme, že peklo ani ráj neexistují a naši milí prostě nejsou. Našemu vědomí je to jedno, neboť neustále vnímáme trhliny tam, kde milovaní chybí. Ví, že byli, že žili, že nás obohacovali, že nám dávali radost, starost, lásku i zlobu. Ale byli, žili, sdíleli, prožívali a uskutečňovali svůj život jak nejlépe uměli. Někdy odešli příliš brzy, jindy přesně včas, aby jejich pozemské tělo netrpělo, ale vždycky po sobě zanechali díru v životech těch, kteří s nimi sdíleli jejich já. Vím, že mnozí z nich jsou stále s námi, ve slovech, myšlenkách a krásných vzpomínkách. Byť se již nepotkáme, nepohladíme a neuslyšíme konejšivost svých hlasů, vím, že v mém srdci jsou stále se mnou. A budou tam do skonání věků...
Amen!
Žádné komentáře:
Okomentovat