Jsou v životě člověka okamžiky, kdy je jen droboulinkou součástí plynutí světa. Uvědomí si svou nahodilost a přemýšlí nad skutečnými prožitky vlastního života. Je to jako zastavení rozjetého vlaku, kdy se valí mnohatunový kolos po kolejích a najednou je donuce zastavit. Z plné rychlosti stojí, je klid a kolem jakási nevysvětlitelná prázdnota. Z čeho plyne a kam? Proč se tak najednou zastavíme a jak to dokážeme? Většinou ani nepřemýšlíme, v mžiku stojíme a ohlížíme se zpět. To co vidíme nás může těšit, ale také tížit a je jen a jen na nás, jak se zvládneme vyrovnat se situacemi, které vidíme. Již jsme je prožili, již jsme s nimi byli v kontaktu, již jsme se s nimi vyrovnali a přesto jsou naše kroky váhavé i namáhavé. K čemu to, že umíme takovou řádku věcí, když si neporadíme s vlastním životem? Proč být nespokojený a trpět, když náš život je přece báječný. Máme se, máme sebe navzájem a jsme spolu. Co víc si může člověk přát! Snad je špetičku zdraví a drobných radostí, které nám umožní žít tak, jak bychom chtěli.
Žít je tak krásné a nad všechno jasné...
Žádné komentáře:
Okomentovat